„Došel ti vítr ?“ slýcháme často od zvědavců, kteří se přijdou podívat jak dopadlo nouzové přistání větroně v blízkém lánu obilí nebo jetele. Pilot po takovém oslovení zpravidla reaguje kývnutím hlavy na souhlas, i když důvodů proč k nouzovému přistání došlo mohou být desítky a zkušení plachtaři se v těchto polních podmínkách už dávno neobtěžují s byť stručným vysvětlením. Převážná většina lidí totiž vůbec netuší, na jakých principech se letadlo udrží ve vzduchu, natož pak kluzák neboli větroň, který nemá motor.
Již ze samotného názvu vyplývá, že kluzáky jsou konstruovány k tomu, aby klouzaly vzduchem, přičemž největší důraz je kladen na aerodynamickou čistotu, nízkou hmotnost a křídla, jejichž profil a neobvyklá délka (rozpětí) dávají vzniknout značnému vztlaku- síle, která způsobí, že pohybující se kluzák nespadne jako kámen, nýbrž danou rychlostí klouže pod určitým úhlem nebo dokonce stoupá. Jistě se ptáte jak může letadlo bez pohonu stoupat: Když pomineme stoupání během vzletu kluzáku, který se děje tažením na laně za vlečným motorovým letounem nebo navijákem, může kluzák samotný delší dobu stoupat za určitých meteorologických podmínek- a jednou z nich je právě vítr.
Podobně jako tekoucí voda, stejně i vzduchová hmota hnaná větrem musí obtékat překážky, které se jí postaví do cesty. Například dlouhý horský svah nebo hřeben, je-li obtékán vzduchovou hmotou značnou rychlostí v přibližně kolmém směru, vytváří podmínky pro vznik tzv. vlnového proudění, při kterém obtékající hmota vykonává také vertikální pohyby směrem nahoru. Dostane-li se kluzák ve vlnovém proudění do oblasti stoupající vzduchové hmoty, dochází u potom něho rovněž k vzestupnému pohybu. Najít tuto oblast však není nikterak snadné: Pilot musí neustále vyhodnocovat meteorologickou situaci- pohyb a druh oblačnosti, směr a sílu větru, turbulenci, sledovat terén pod sebou, okolí kluzáku a přístroje. Pouze prostřednictvím znalosti počasí, včasného a správného úsudku a nabytých zkušeností může pilot úspěšně najít a využít oblasti stoupání. V některých případech lze ve vlnovém proudění dosáhnout s kluzákem výšky deseti i více kilometrů a piloti jsou tehdy vybaveni kyslíkovou maskou, kluzáky potom zvláštními přístroji a zařízeními.
Druhou meteorologickou podmínkou, při které lze docílit samostatného stoupání kluzáku je tzv. termická turbulence. Ta se vyskytuje zejména v teplých dnech roku, kdy je zemský povrch intenzivně ohříván slunečním zářením. Některá místa na zemi absorbují teplo více, jiná méně a v důsledku toho se i přilehlé vrstvy vzduchu neoteplují stejnoměrně - teplejší vzduch je lehčí a proto v podobě bublin nebo „komínů“ začne stoupat, zatímco vzduch v jeho okolí je chladnější, těžší a klesá dolů. Piloti kluzáků vyhledávají právě tyto komíny teplého vzduchu neboli stoupavé proudy, ve kterých potom krouží a získávají potřebnou výšku. Schopnost nalézt stoupavý proud, v leteckém žargonu zvaný „stoupák“, představuje velkou část z umění pilota-plachtaře: Polohu stoupavého proudu většinou označuje kupovitá oblačnost typu cumulus a proto musí pilot sledovat její vývoj a pohyb stejně jako směr a sílu větru, který často stoupavý proud deformuje. Zejména při letu nízko nad zemí je třeba odhadovat místa, ze kterých stoupavé proudy vycházejí a to na základě nejrůznějších okolností jako jsou zbarvení ploch a denní doba. V neposlední řadě je velmi užitečné věnovat pozornost na dohled letícím kluzákům, vzájemně se doplňovat při vyhledávání stoupavých proudů a eliminovat nebezpečí srážky ve vzduchu. Zvláštní pozornost si nesporně zaslouží nejdokonalejší letci na světě, kteří mají schopnost nalézt stoupavý proud od přírody- ptáci. Ti někdy využívají vertikální pohyby vzduchu k odpočinku od namáhavého mávání křídly a většinou tak indikují místa s nejsilnějším stoupáním. A tak se stane, že v jednom stoupavém proudu krouží společně káně, čáp, racek a dva kluzáky. Ptáci v takovém případě projevují nezvyklou solidaritu, hravost a eleganci, a jakoby člověk se svým strojem byl příbuzným druhem způsobují, že i pilotovi kluzáku najednou připadá, že mu křídla vyrůstají z boků v jedinečné harmonii pocitů, barev a šumění vzduchu.....
„Teprve v kluzáku docílíte toho nejlepšího uspokojení a pocitu naprosté svobody a volnosti“, říkají často piloti, kteří zkusili všechna možná letadla - od vojenských stíhaček, vrtulníků k velkým dopravním letounům. „Kluzák tě naučí lépe než cokoliv jiného mít potřebný cit pro řízení letadla“ a proto se všeobecně doporučuje zejména mladým, kteří chtějí zasvětit svůj život létání, začít právě na kluzácích. Stát se pilotem (pilotkou) kluzáku je velmi snadné: Podmínkou pro přijetí do základního výcviku pilota plachtaře je věk min. 14 let, dobrý zdravotní stav, trestní bezúhonnost a absolvování teoretické přípravy v rozsahu čtyřiceti hodin. Splní-li uchazeč uvedené podmínky je zařazen jako žák kluzáků do praktického pilotního výcviku, během kterého se postupně naučí ovládat kluzák, startovat, přistávat, řešit mimořádné případy za letu, vyhledávat a využívat stoupání a navigovat při letu po stanovené trati. Po ukončení základního výcviku čeká žáka teoretická a praktická pilotní zkouška, po jejímž úspěšném složení se stává pilotem kluzáků s platnou licencí. Jako pilot se následně může věnovat výkonnému plachtění, které lze rozdělit do třech hlavních skupin: rychlostní přelety po dané trati, lety za účelem překonání určité výškové hranice a bezmotorová akrobacie.
Při rychlostním přeletu je výchozí plánovaná trať letu, např. trojúhelník Podhořany - Vrchlabí - Šumperk (300 km), a snahou pilota je provést přelet po této trati co nejpřesněji a za co nejkratší dobu. V duchu této disciplíny také probíhají plachtařské soutěže, včetně mistrovství světa. Nejzkušenější plachtaři na nejlepších kluzácích dokáží během jediného letu překonat vzdálenost okolo 2000 km. Takový let potom trvá sedmnáct i více hodin a je opravdovým vrcholem pilotního umění.
Lety za účelem překonání výškové hranice neboli převýšení jsou takové lety, kdy se pilot kluzáku snaží dosáhnout co největší výšky letu, a to nejčastěji prostřednictvím již zmiňovaného vlnového proudění nebo mohutných stoupavých proudů souvisejících s bouřkovou oblačností. Nadaný a snaživý pilot může postupně zvládnout kombinaci pětikilometrového převýšení a rychlostního přeletu na třista a pětisetkilometrové trati o předepsaných parametrech, která mu zajistí nejvyšší mezinárodní ocenění pilota plachtaře - Zlaté “C“ se třemi diamanty.
Bezmotorová akrobacie, zejména potom soutěžní, představuje dokonalé zvládnutí techniky pilotáže a orientace v trojrozměrném prostoru. Při pohledu na ladné křivky, které opisuje kluzák při jednotlivých prvcích sestavy se tají dech divákům na leteckých dnech a pookřeje srdce každého fandy létání.
Richard Santus